Jak mi pomohla stáž na Harvardu

Jak mi pomohla stáž na Harvardu

09. 12. 2019

Mezi laureáty letošní Ceny rektora MENDELU patří i náš kolega Vladislav  Strmiska, který se v doktorském studiu zabývá metabolismem aminokyseliny sarkosin. Má za sebou už řadu úspěchů a jako svůj budoucí vědecký cíl vidí prolomení rezistence nádorových buněk vůči už používaným léčivům.


Máte čerstvě za sebou půlroční stáž na Dana‑Farber Cancer Institute na Harvard Medical School, která patří mezi špičková pracoviště Vašeho oboru na světě. Jak Vás to profesně posunulo?

Myslím, že stáž pro mě byla pracovní výhybkou, a to v několika ohledech. Nahlédl jsem do směru výzkumu, který je mi bližší, a na jehož úrovni bych chtěl pracovat dál. Změnil se mi pracovní „mindset“ a nad experimenty teď přemýšlím trochu jinak. A taky jsem si zvykl dělat všechno sám. Samozřejmě jsem měl možnost naučit se nebo alespoň vyzkoušet pro mě nové metody, které postupně budu aplikovat i ve výzkumu tady na MENDELU, ale o to primárně nejde. Metody se můžete naučit z publikací, je to ale jako s kuchařkou. Máte jasně dané poměry, suroviny a postupy přípravy. Jenže nikdy to jídlo neuvaříte tak dobře, jako kuchař, který rozumí surovinám a má jasnou představu o hotovém jídle. Takže řekněme, že jsem se učil od nejlepších kuchařů a pracoval s nejlepšími surovinami.

Dá se porovnávat výzkumné prostředí na Harvard Medical School s podmínkami v České republice?

Českou republiku a Harvard můžeme porovnávat, ale srovnávali bychom podle mě dvě rozdílné disciplíny. Českou vědu trápí z velké části asi stejné problémy jako vekou část Evropy. Tedy čas a čas jsou peníze. Věda se tu dělá rychle, tím nemyslím nekvalitně, ovšem jste nuceni publikovat dílčí data. Jste totiž závislí na podmínkách grantu, který váš projekt drží při životě. Můžete pracovat roky na výzkumu něčeho velkého, ale pravděpodobně budete mít více výstupů než jeden pořádný, takže prodáváte strouhanku, a ne rohlík.

Na Harvardu vědci takový tlak nezažívají?

Na Harvardu, přesněji na DFCI je situace o dost jiná. To je dáno finanční stabilitou a příjmy nemocnice, které tvoří čtyři základní zdroje – pojištění, národní granty, nadnárodní granty a soukromí donátoři. To vám, jako vědci, vytvoří podmínky, ve kterých máte čas udělat vše pro to, abyste svoji práci dostal do nejprestižnějších časopisů. Moje kolegyně na Harvardu pracuje už devět let na jednom projektu, další kolega šest. Bez jakéhokoli dosavadního výstupu. Zkrátka se celý čas soustředí na jednu věc. To je dělá odborníky v konkrétní oblasti a současně jim to poskytuje čas na spolupráci s dalšími vědci, kteří jejich výzkum posunou dál, když sami už metodicky nestačí. Na konci tedy prodávají křupavý rohlík, ještě vlažný, lehce posypaný solí a mákem. V tom samozřejmě hodně pomáhá jméno univerzity a zeměpisná poloha. Harvard a DFCI se nachází v Bostonu, stejně jako MIT, které má stejně tak silné biologické laboratoře.

Máte profesní cíl, kterého byste jednou chtěl dosáhnout?

Mám, dokonce několik cílů. Ten vědecký je postavený na bázi prolomení rezistence nádorových buněk vůči už používaným léčivům. Mám za to, že modifikací už existujících a fungujících léčiv bychom mohli zvýšit jejich biologický dopad u konkrétního pacienta s výrazně nižším, ideálně žádným, vedlejším efektem. Záměrně se nezmiňuji, o jaký typ nádorů jde, protože možnost takovéto léčby by si zasloužil mít každý.

Co pro Vás znamená, že jste se stal laureátem Ceny rektora Mendelovy univerzity v Brně?

Je to pro mě vyznamenání za moji práci, kterou se snažím dělat nejlépe, jak umím. Těší mě taky, že se o nás v laboratoři ví a že je naše práce doceněná. Říkám nás, protože jsem součástí týmu, se kterým se doplňuje‑ me, a děláme myslím dobrou práci.

ZDROJ: časopis Mendelovy univerzity v Brně 3/2019
TEXT: Petra Hanzlová

FOTO: AVC MENDELU