Prvním oficiálním hostem nového podcastu (Ne)Vědkyně je Ladislav Sivák, vedoucí Laboratoře nádorové biologie a imunologie Ústavu chemie a biochemie Mendelovy univerzity v Brně. Ladislav svou kariéru zasvětil oboru Imunologie, ve své laboratoři se zabývá hlavně léčbou nádorových onemocnění pomocí nanočástic a vzrůstající resistencí na antibiotika. Byl to však vždy jeho sen? A co je vlastně na rakovině tak zvláštního, že se tím zabývá celý svět? To, a ještě mnohem víc se dozvíte v 1. díle podcastu (Ne)Vědkyně, který vznikl na Ústavu chemie a biochemie, a který se snaží poodhalit krásu vědy všem, kteří chtějí rozumět světu a být v obraze.
Zde jsou střípky z celého rozhovoru:
Laďo, chtěl si se odmalička stát vědcem?
Vždycky jsem chtěl a snil jsem o tom, že budu lékařem. Dostal jsem se na medicínu a začal jsem studovat 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ve druhém ročníku mě ale začala více zajímat teorie než samotná praxe. V té době mě zaujal obor Molekulární biologie a biochemie organismů, o kterém jsem sice nic nevěděl, ale podal jsem si na něj přihlášku a dostal jsem se. Rok jsem se snažil studovat tyto dvě školy zároveň, ale poté jsem se začal specializovat pouze na tento obor a medicínu jako takovou jsem vynechal. Moje kariéra vědce tedy začala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy bakalářským studiem Molekulární biologie a biochemie organismů. Biochemie organismů mi v té době vůbec nic neříkala, ale studium bylo velice zajímavé a díky němu jsem narazil na obor Imunologie, kterému jsem poté zasvětil svoji kariéru.
Tenhle obor vypadá hrozně zajímavě, protože všechno vlastně dneska souvisí s imunitou, je to tak?
Přesně tak, tenhle obor byl v době začátku mého studia na počátku rozvoje. V dnešní době už existuje celá řada nemocí, o kterých jsme dříve nevěděli, že mají souvislost s imunologií. Celkově se na hodně onemocnění dnes už nahlíží úplně jiným způsobem – jako příklad mohu uvést onemocnění diabetes, u které už dnes víme, že imunitní systém je schopen zabíjet buňky, které produkují inzulín. Nevíme ale proč, proto je tento obor ještě částečně velkou neznámou. Regulace imunitního systému je dnes v popředí před léčbou samotné finální verze různých nemocí, jako tomu dříve nebylo.
Jako vedoucí laboratoře Nádorové biologie a imunologie na našem Ústavu vedeš mimo jiné svůj tým, jaké to pro tebe je?
Zkušenost je to pro mě nová, sice jsem pod sebou už měl několik studentů, ale vedoucím laboratoře byl vždy někdo jiný. Aktuálně se v naší laboratoři snažíme věnovat zejména regulaci nádorů imunosupresivního charakteru s využitím nanočástic. Různorodost témat, která řešíme a která se mohou řešit je čím dál tím větší, a navíc je daleko více studentů, kteří mají o tuto problematiku zájem, za což jsem velmi rád. Studenti, kteří jsou v laboratoři pode mnou jsou naprosto skvělí, jsou schopni sami vést svoje projekty, stačí jim pouze dát tu správnou myšlenku. Nebýt takovýchto studentů, asi bych to vůbec nezvládal. Jsem rád, že jsem si uvědomil a vím, že tak jak studenti nemohou fungovat bez nás, tak ani my nemůžeme fungovat bez nich. A my bychom zde měli být od toho, abychom je nasměrovali a ukázali jim, že věda je krásná.
Mohl bys nám nějak reálněji popsat, co jsou to nanočástice, kterými se na našem Ústavu tolik věnujeme?
Nanočástice se začaly využívat zejména při zkoumání nádorů z toho důvodu, že se v organismu dají směrovat. To je velká výhoda například u vyvíjení léčiv, kdy nanočástice dokáží snížit toxicitu samotného léčiva. Jelikož se volné pohybují po celém organismu a zvládnou projít celým tělem, mohou se cíleně zaměřit na konkrétní nádor a pomocnou látku dopravit k samotnému nádoru, a nejen k nádoru.
Proč se ve svém výzkumu zabýváš právě léčbou rakoviny?
Rakovina je po vědecké stránce velice unikátní, a to z toho důvodu, že v prvé řadě nádorová buňka má mnoho zvláštních vlastností, kterými normální lidská buňka nedisponuje. Tato buňka je schopna se ve svém vývoji posouvat nejen dopředu, ale i zpátky, a tím právě umožňuje konkrétnímu nádoru metastázovat v jiných částech těla pomocí krevního oběhu. Dále se tato nádorové buňka a nádor samotný zvládne přizpůsobovat právě imunitnímu systému i léčivům a zároveň využívá mechanismů jiných látek pro přežití a rozmnožování. Nádorová onemocnění jsou tedy velice specifické a stále ještě finálně neprobádané téma.
Mohla by někdy existovat jednotná léčba na rakovinu?
Léčba nádorů jde momentálně spíše individuální cestou a cestou personalizace, řeší se vždy na základě konkrétního pacienta a konkrétní formy onemocnění. Pokud bychom chtěli vynalézt jednotné léčivo na všechny typy nádorů, museli bychom čelit velkému množství všech různých faktorů, které tohle onemocnění ovlivňuje, což prozatím není úplně možné tak, aby finální léčba nebyla spíše škodlivá než pomocná. Na různé typy nádorů jsou jinak senzitivní některý typy léčiva, samozřejmě ale máme i nádory, které jsou silně rezistentní vůči všem typům léčiva. Oba dva tyto modely jsou ovšem velice důležité a zajímavé pro samotný výzkum. Z mého pohledu je ale jednotné léčivo na rakovinu ještě velmi vzdálenou budoucností.
Jakým způsobem bychom mohli rakovině předcházet?
Většina nádorů vzniká pod nějakým vlivem, ať už genetickým nebo jiným. Vnější prostředí má nepopíratelný vliv na vznik nádorových onemocnění, jelikož ale musíme brát v potaz široké spektrum faktorů, jejich kombinace a možnosti vlivu u konkrétní osoby, nelze žádným způsobem poradit něco konkrétního, co bychom mohli dělat proto, abychom těmto onemocněním předešli. Člověk žije v prostředí, které ho ovlivňuje neustále, kvůli tomu je tato problematika a zkoumání jednotlivých vlivů velice komplexní a náročné.
Budeme rádi, když si poslechnete celý rozhovor a podpoříte náš nový podcast (Ne)Vědkyně. 1. díl s Ladislavem Sivákem:
Autor článku: Kateřina Richterová
Foto: Veronika Pavlačková